Průvodce světem vězně od paní Lucie Kokešové z věznice Opava
Paní Lucie od nás dostala jednu ze tří odměn v projektu JSEM za příspěvek. V děkovném dopise mi poslala mimo jiné i dva další, velice zajímavé příspěvky, tudíž mám svolení, a část jednoho z nich vám zveřejním. Paní Lucie je velice nadaná a jejím velkým snem je vydat knihu. Já ji velice fandím a ráda posílám dál.
"Průvodce světem vězně"
-----------------------------
Spousta lidí si myslí, že byli odsouzeni neprávem či nespravedlivě. Lidé venku(v civilu)zase žijí v domnění, že nám tu nic nechybí. Ať se tu tedy smažíme. Dovolte, abych vás alespoň částečně provedla duševním světem vězně. Ten fyzický totiž... Co by to bylo za průvodce neustálými budíčky, sčítáním či přesuny na jídlo stále ve stejnou hodinu? Jsme tu jako psi Ivana Petroviče Pavlova, cvičení na jídlo při rozsvíceném světle. Jsme jako cvičená zvěř, která je nucena poslouchat rozkazy. Stůjte! Jděte! Mlčte! Akceptovat neustálé nástupy. Musíme strpět ponížení v podobě nahoty nebo prohlížení osobních věcí. Našich cenností. Toho mála, co tu máme... Ráno budíček. Sčot, káva, cigareta. Snídaně. Sčot, Čekání... Oběd., káva cigareta. Čekání. Pošta? Když se poštěstí. Čekání, sčot, sprcha, večeře, sčot, večerka... Jediným malým rozptýlením je každodenní hodinová vycházka mezi čtyřmi betonovými zdmi a s výhledem na nebe nebo občasné aktivity s civilními zaměstnanci. Dostaví-li se. Je to kolotoč monotónního dění bez energie. Řekla bych, že svět ve vězení v podstatě ani není. Život tady bych nazvala spíš takovým přežíváním ve vlastní bublině. Není právě o tomhle ale život každého z nás na svobodě? Tam přeci máte svůj byt.Útočiště , do kterého se vracíte. Máte sousedy, práci, blízké, o které se strachujete. Nebo jste vedl krásný plnohodnotný život a po tragédii či prostém přešlapu vedle jste přišel o vše. Tak to musíte začít od píky. I venku máte své rituály. Chodíte spát ve stejnou hodinu. Sedíte stále na stejné židli u stolu, i když jsou volné další tři nebo se díváte na své oblíbené nekonečné seriály. Musíte přetrpět ruch z ulice, psa, který bez přestání štěká a leze vám na nervy. Musíte se vypořádat s nelibostí bezohledných komunit kolem... V čem se tedy ten svět tolik liší? Místo svého bytu mám svou postel. Svatyni. Koutek, kde jsem jenom já a nikdo mi tam neublíží. Mám práci, díky které mi dny utíkají a kterou mi platí. Jsem soběstačná a můžu dělat radost sobě i druhým. Díky blízkým jsem stále ve spojení s vnějším světem. Můžu psát dopisy. Vtiskávat do bílých papírů všechny své myšlenky. Můžu telefonovat a slyšet milující hlasy. Můžu se smát. Můžu milovat... Stále řeším aktuální věci-platnost občanky, kartičky pojištěnce nebo dlouhou insolvenci. Jsou kolem mě lidé, kteří mi jsou sympatičtí a lidé, které nechci ani vidět. Stejně jako v běžném životě . Venku člověk řeší například lásku. Věřte, že i tady se podaří najít spřízněnou duši, která se vám vryje hluboko do srdce. Jedním z našich trestů je i to, že jsme neustále spolu. Všechny. 24 hodin denně,sedm dní v týdnu, třicet dní v měsíci a znovu. To spolu přináší mnohé problémy. Intriky, pomluvy, závist, zášť, rvačky...Nezasvěcený neuvěří. Každá z nás je osamělá a citově vyprahlá. Je přirozené, že hledáme blízkost a útěchu. Přátelé však nezůstanou navždy. Odejdou... Stejně , jako se za vámi zavřou dveře bytu nebo jako se vaše manželství smrskne do prošedivělých vlasů a vytahaných tepláků. V tu chvíli jste jen vy a vaše bublina. Bublina, která se stává čím dál tím míň průhlednou. A to je přesně ten moment, kdy se za vámi zaklapne katr. Celý váš svět zčerná. Ticho. Klid. Slyšíte vlastní myšlenky. Tlukot vašeho srdce a ten zvuk vám připadá naprosto cizí. Najednou máte pocit, že jste se ocitli v bezprostřední tmě uprostřed ničeho. Držíte se za hlavu..."
Tolik první část příspěvku o vlastním světě za mřížemi paní Lucie. Na mě je to velice emočně silné, nedokážu si to ani představit. Jsem vděčná za to, že jsme na svobodě a tyhle situace nemusím zažívat. Druhá část bude ještě více o úvahách, o otázkách třeba i bez odpovědí.
