Průvodce světem vězně od paní Lucie Kokešové z věznice Opava- pokračování z deníku vězně

Dnešní příspěvek navazuje na první část , tak trochu zpověď,tak trochu z deníku vězně- paní Lucie, který jsme uveřejnili koncem dubna. 

Končili jsem v momentě, kdy se paní Lucie drží za hlavu, kdy je v bezprostřední tmě...

"Ptáte se "Proč?" nebo " Za co?" ...Šáhněte si do svědomí, kdo z vás by se zastavil, kdyby měl stěnu bubliny neustále průhlednou a neustále mohl pokračovat dál? Kdo z vás nikdy nevybočil z cesty, neudělal krok vedle či něco protizákonného? Odejmutí svobodného pohybu je příliš malá cena za vaše činy, protože venku má každý z vás "tolik práce", že mu ony podstatné životní okamžiky stejně proklouznou mezi prsty. Tady je člověk více vnímavější, více citlivější, a dokáže si všeho více vážit. Jde jen o to, nepotlačit tyto vjemy propuštěním.

Vězení je vlastně jako taková velká křižovatka. Chodíte po přechodu, čekáte na zelenou, dáváte přednost, děláte myšky.... stejně tak ale přejíždíte přes plnou, bouráte a mnohdy můžete být i tzv. viníky nehod. Přebíháte nebo prosvištíte nebezpečnou rychlostí. Nikdy však nesertváte. Je potom na každém z vás, co si z toho všeho vezme. Jestli bude příště zase riskovat a bude zase dávat v šanc to, za čím pláčete , nebo zpomalíte a řeknete si" To bych neměl..." Ve vězení je čas. Každý má možnost se zastavit, zamyslet se a přehodnotit svůj život.

A jak procházím vězením já? Jakým směrem se odvíjí můj osobní svět? Uvědomila jsem si, že  můj trest je opravdu jen můj. Nikdo s ním nemá nic společného a nikdo si za mě neodsedí ani minutu z něj. Čas nevrátím a své chyby nenapravím. Kolikrát je mi zle ze mě samotné za tu hru, kterou tady musím hrát, ale jak se říká: " Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti". V mé rodině se dějí věci, u kterých nemůžu být, nebo do kterých nemůžu mluvit, protože tam nejsem. Patřím však mezi ony šťastlivce, kteří tu rodinu venku mají, a právě oni jsou mým hnacím motorem. Díky nim si uvědomuju, že by mohlo být mnohem hůř a stejně jsou to oni, kdo mi každý den dodává sílu, lásku a nekonečnou  naději. Právě oni mi plní sen každého z nás- odejít odtud alespoň na kratičký okamžik. Dopřávají mi luxus snít a plánovat. Díky nim vím, že zvládnu vězením projít  bez větších úhon... Díky nim chci bojovat a vytěžit tady co nejvíc. Je to má rodina, která má pro mě  smysl. Jednou snad budou potřebovat oni mě, proto si zaslouží vědět, že i mé srdce tluče pro ně. Kdo ví... Možná mě potřebují už teď. Možná je v tom zlém světě naplňuje právě láska, kterou mi navzdory mřížím mohou věnovat... I tahle myšlenka jistě nalezne svůj čas. Tedy... Jestliže člověk chce a dokáže najít pravý důvod. Zjistí, že splynul s davem a projít tady není až tak těžké, jak se na první pohled může zdát. Ano, jsou chvíle, kdy pláču a myslím si, že už nemůžu dál. Že to nezvládnu. Že to nejde... Snažím se však být optimista. Věřím, že veškeré zlo se stokrát otočí a vrátí tak, kde bylo vypuštěno. Věřím, že na všem zlém je přeci jen i to dobré. Nejde napsat průvodce do kapsy. Nejde ani udělat víceúčelové rady, jak projít vězením.... Svět vězně není pestrý. Naopak je příliš jednotvárný. Každý z nás si ho ale pestrým může udělat. A jak se říká, je tisíc lidí, tisíc povah, tisíc úvah. Nejdůležitější ze všeho je neztrácet víru a svoji osobitost. Pokud totiž ztratíte sami sebe, ztratíte to poslední, co vám ještě zbylo. I venku jdete po ulici za svým cílem, s hlavou sklopenopu. S kolika cizími lidmi se zastavíte a věnujete jim svůj čas? Ukážete jim také své JÁ? "

 Tolik zamyšlení, úvaha paní Lucie. Za mě má paní Lucie jasnou vizi, má to, co potřebuje v této jistě nelehké životní situaci a to je láska a podpora rodiny. Má svou víru v sebe samu, a má sílu dojít do konce trestu. Paní Lucii moc děkuji za její pohled od mříží a velice si vážím času a důvěry, se kterou se otevřela světu venku. Přeji ji spoustu pozitivního myšlení a další sílu dojít do konce trestu s hlavou vztyčenou.