Jsem opět z5:)

Tak jsem zpátky v polopracovním procesu. Přiznám se, že to byly snad nejdelší a nejtěžší tři týdny mimo domov od doby, kdy jsem jezdila jako dítě na letní prázdninové tábory. A stejně tak , jako tehdy na táborech, i teď mi bylo smutno. Ani nevím po čem nejvíc, zda po rodině, která pro mě znamená neskutečně mnoho, či po práci v obchodě , nebo jen po tom běžně neběžném denním režimu. Už jsem si tak nějak za ta léta zvykla doma mít svůj řád a hlavně se řídit momentálním zdravotním stavem a tím, co je zrovna nejvíc potřeba. Kdo byl někdy v lázních tak možná ví, že tam je to víc než kde jinde  o pravidelnosti, o různých rehabilitacích a procedůrách, o pitném režimu- mám na mysli samozřejmě bylinné čaje a prameny - o dodržování klidového režimu , o včasném docházení na dané procedury, o docházení na stravování. Protože jinak je člověk třeba bez jídla. Mi se to naštěstí nestalo. Ale docházet třeba šestkrát denně na jídlo a procedury mimo ubytovací budovu byl fakt záhul.

Prostředí, ve kterém jsem byla já, bylo kouzelné, malé, komorní lázeňské městečko, spíše vesnička v Jeseníkách. Horský vzduch ,na který nejsem z města až tak zvyklá , mi ze začátku způsoboval menší problémy s dýcháním, ale vše se asi po týdnu uklidnilo, tělo si zvyklo. Musím uznat, že všichni pracovníci byli vstřícní, jídlo dostačující a chutné. Okolní kopečky Jeseníku a Rychlebských hor s úžasnými výhledy do údolí a stále se měnící počasí.  Kolegyně a kolegové v lázních ? To byla jedna velká parta srandistů , pohodářů  a super lidí. 

No nicméně jsem musela z lázní odjet o týden dříve neboť jsem onemocněla, a marodí se přece jen lépe doma na vlastním kanapi :). Druhý den po příjezdu mi psala kolegyně, že jede domů s covidem, a já s ní seděla u stolu. Co už, takže po necelém roce repeté. 

Nemoc však ustupuje docela rychle, průběh je mírnější než prvně a tak se těším, že bude brzy vše v normálu. A nebojte, balíky mi nepřijdou po dobu izolace pod ruku, vše zařizuje kolega. 

Mějte se hezky a nezapomínejte na své zdraví.

Kateřina